Zvláštní rostlina, později popsána a pojmenována francouzským botanikem La Billardiérem Cephalotus follicularis (české jméno láčkovice australská), byla objevena koncem 18. století botanikem Archibaldem Menziesem.

     Láčkovice australská je jediným druhem svého rodu i celé čeledi láčkovicovité (Cephalotaceae). Je to pozemní, vytrvalá, vlhkomilná rostlina s nápadnými, 4 až 8 cm velkými, válcovitými, řapíkatými pastmi (láčkami), připomínajícími konvice láčkovek. Kromě masožravého typu listů (láčky jsou speciálně uzpůsobenými, přeměněnými listy), vytváří rostliny ploché, kopinaté, nemasožravé listy s výhradně asimilační funkcí. Láčky a listy, vyrůstající z vrcholové části oddenku, vytvářejí růžice. Růžice láčkovice je charakteristická tím, že plně vyvinuté, dospělé láčky, vyrůstají směrem k jejímu obvodu a jsou často rozloženy na povrchu půdy (v případě větších jedinců či jejich skupiny, kteří tvoří trsy a např. při kratším řapíku, nedosahují pasti substrátu a nasedají třeba na jiné pasti či listy). Silné rostliny mohou mít i několik jednotlivých růžic, přičemž u letitých jedinců může celý trs nahlučených růžic přesahovat i půl metru v průměru (samostatné, jednotlivé růžice mívají průměr 10 až 20 cm).

     Již byla zmíněna tvarová podobnost pastí láčkovice s pastmi láčkovek - to platí také pro trávení kořisti, protože stejně jako u láčkovek (Nepenthes), je uvnitř láček láčkovice tekutina, obsahující trávicí enzymy a množství mikroorganismů, které napomáhají rozkladu tělíček drobné kořisti. Láčky jsou otevřené, mají výrazné zubaté obústí a jsou seshora kryté víčkem. Je zajímavé, že jen na víčku je několik výrazných, průsvitných okének (areoly, fenestrace), které se objevují také u jiných, láčkovici zcela nepříbuzných masožravých rostlin (např. Darlingtonia, Sarracenia psittacina). Tyto rostliny se však vyskytují v Severní Americe, tedy tisíce kilometrů daleko od malého území výskytu láčkovice. A přesto, fylogeneticky zcela nepříbuzné rostliny, „přišly“ na stejný způsob, jak prosvětlit místo, které musí potenciální kořist překonat, aby se stala kořistí skutečnou.

     Víčko plní vícero funkcí, mimo jiné také kryje „vstupní“ otvor láček, zabraňuje ředění trávicí tekutiny v láčce a láká svým pestrým zbarvením a příhodnou plochou kořist, především létající hmyz. Jiné struktury láček, tzv. křídla (chlupy pokryté vertikálně sbíhající lišty), která jsou na vnějších stěnách láčky, navádějí po zemi lezoucí hmyz ke „vstupní bráně“ - hrdlu láčky.

     Rostliny jsou v substrátu, ve kterém rostou, ukotveny podzemním orgánem, oddenkem. Ten bývá 10 až 20 cm dlouhý, až 1 cm tlustý a většinou je jen mělce uložen v půdě. Na oddenku místy, především pak na jeho bazální části, vyrůstají svazky jemných, vlasovitých kořínků.

     Pro láčkovici je v našich podmínkách typické střídání období růstu resp. vytváření masožravých nebo nemasožravých listů. V různých ročních obdobích vyrůstají z vrcholové části rostliny většinou buď jen láčky nebo jen listy (podle dostupných informací je tato vlastnost rostlinám charakteristická také na přírodních stanovištích). Rostliny vykvétají v průběhu léta, obvykle v červnu. Až 70 cm vysoký květní stvol nese několik malých, bělavých květů, které jsou velmi podobné květům našich lomikamenů (čeleď Saxifragaceae). Květy vykvétají postupně a postupně pak také dozrávají semena. Láčkovice je cizosprašná (zaznamenali jsme také samosprášení!) a opylování napomáhají především různé druhy hmyzu (u rostlin pěstovaných v kultuře jsou to nejčastěji pestřenky a mouchy). Semena, kterých bývá v jednom květu 6 - 10, jsou asi 2 - 3 mm dlouhá, pokryta množstvím jemných chloupků.

     Láčkovice australská je australský endemit a vyskytuje se roztroušeně v oblasti při jihozápadním pobřeží státu Západní Austrálie. Roste v přímořských, případně mikroklimatem příhodných pevninských oblastech, pro které jsou mnohdy charakteristické pravidelně se opakují požáry. Ty rostliny přežívají pomocí podzemního oddenku.

     V současné době je znám jediný kultivar láčkovice označovaný jako “Hummer´s Giant” nebo jen „Giant“, který se ve srovnání s „běžnou“ láčkovicí vyznačuje větší velikostí láček nebo delšími řapíky listů (pasti až 9 cm, kopisťovité listy až 12 cm).

     Láčkovice je středně obtížně pěstovatelná rostlina, ale při dodržení několika zásad, lze tuto rostlinu docela dobře a s úspěchem pěstovat:

1. Dostatečně velké pěstební nádoby (nejčastěji plastové nebo hliněné).

2. Substrát hrubá vláknitá rašelina s křemičitým pískem, drceným perlitem nebo jemným štěrkem v poměru 2 - 1:1. Vhodný je také živý rašeliník.

3. Dostatek rozptýleného světla, pokud teploty nepřesahují dlouhodobě 30 °C také část dne na plném oslunění. Teplotní rozpětí - zima přibližně 10°C a více, léto optima mezi 25 a 30°C.

4. Rostliny mají vysoké nároky na vzdušnou vlhkost a jsou-li pěstovány v podmínkách, ve kterých je vyšší vlhkost vzduchu zajištěna, obvykle prosperují. Rostlinám prospívá občasné mlžení (hlavně za vyšších teplot). Snížení vzdušné vlhkosti se nejčastěji projeví poklesem víčka láčky, ale i přechodným povadnutím listů. Víčka i listy se opět vrací do původní polohy tehdy, dojde-li ke zvýšení vlhkosti vzduchu.

5. Substrát by měl být stále vlhký, ale květináče by neměly stát trvale ve vodě (zvláště v zimním období).

6. Rostliny je vhodné pravidelně přesazovat do čerstvého substrátu (nejlépe jednou za 1 až 3 roky). Při přesazování je nutno dbát zvýšené opatrnosti a neodtrhnout jemné kořínky. Rostliny sice většinou přežijí, ale nějaký čas jim pak trvá, než budou opět v dobré kondici a původní velikosti.

7. Rostliny je možno občas přihnojit, a to buď hmyzem nebo naředěným univerzálním hnojivem, aplikovaným přímo do láček.

8. Pozor: Láčkovice většinou netoleruje příliš vysoké teploty a dlouhodobý pokles vzdušné vlhkosti a vlhkosti substrátu. Pozor při přesazování! Pozor na napadení rostlin šedou hnilobou (Botrytis cinerea - aplikovat např. fungicid Euparen multi, Ronilan 50 WG). Euparen lze aplikovat také formou preventivního postřiku, což lze jen doporučit.