Láčkovky jsou velice zajímavé pozemní (např. N. albomarginata, N. rafflesiana a vícero dalších druhů), příležitostně epifytické nebo epifytické (N. veitchii, N. inermis, N. insignis, N. lowii, N. jacquelineae, N. aristolochioides, N. jamban a. j.) masožravé rostliny. Mohou být menšího vzrůstu, např. N. campanulata, N. argentii (listové růžice těchto druhu mají u dospělých jedinců průměr do 25 cm, přičemž N. argentii je považována za dosud nejmenší známou láčkovku světa), ale mohou také dorůstat i několikametrových rozměrů - co do délky lodyhy. Vícero druhů roste jako pnoucí či liánovité rostliny dlouhé až několik metrů (např. N. ampullaria, N. bicalcarata, N. gracilis, N. gracillima a. j., v literatuře je uváděno u sumaterské N. rhombicaulis dokonce až 35 m !), jiné druhy láčkovek vytvářejí spíše přízemní listové růžice (např. N. rajah, N. villosa) a již zmiňované druhu N. capmanulata a N. argentii šplhavé lodyhy nevytvářejí vůbec. Lodyhy, nesoucí zvláštním způsobem přeměněné listy, u letitých jedinců při bázi dřevnatí. Kořenový systém je tvořen černými, jemnými kořeny různé délky.

     Nejnápadnější zvláštností láčkovek jsou jejich listy. Listy „vykonávají“ všechny funkce, jako u mnoha dalších vyšších rostlin. Mimo to jsou ovšem strukturně i funkčně uzpůsobeny k lapání kořisti a následnému příjmu živin z těl lapených živočichů. Pěstiteli užívané označení „list“ je většinou používáno jen pro jeho plochou část, která u láčkovek představuje - z pohledu rostlinné morfologie - pouze listovitě vyhlížející velmi rozšířený řapík. Základní morfologické členění „pravého“ listu - tedy řapík, střední žebro a čepel - je u láčkovek zachováno, avšak v dosti modifikované podobě, a to jako již zmíněný listovitě rozšířený řapík, prodloužené střední žebro jako úponka pasti a přeměněná listová čepel - past (konvice, láčka). Všechny tyto části pak tedy skládají specifický, přeměněný list.

     To, co činí láčkovky tak atraktivními a fascinujícími rostlinami, jsou mimo jejich jiné charakteristiky, právě láčky, které jsou bezesporu (co do objemu) největšími pastmi mezi všemi známými masožravými rostlinami. Na láčce lze rozlišit několik zřetelně vymezených částí – od shora je to různě velké a tvarované víčko, sloupek víčka, hrdlo láčky většinou ohraničené různě silným a tvarovaným obústím a samotné tělo láčky (s nebo bez dvou lamelovitých výběžků, křídel). Láčka je uchycena k lodyze úponkou. Láček je možno rozlišit na každé rostlině dva až čtyři typy, a to horní, dolní a jeden až dva přechodné typy láček, které nelze jednoznačně považovat za dolní či horní typ. Rostliny téhož druhu, ale různého stáří, navíc ještě vytvářejí juvenilní a dospělý typ láček, které se u většiny druhů dosti výrazně liší velikostí, tvarem apod.. Dolní typ pasti poznáme podle úponky, která přirůstá k tělu láčky jakoby ”zespoda zepředu” (na straně křídel), u horního typu úponka přirůstá jakoby ”zespoda zezadu” a křídla většinou chybí (nebo jsou daleko méně výrazná, než u dolního typu pasti). U některých druhů bychom však horní typ pastí (např. N. pectinata) nebo naopak spodní typ pastí (např. N. ventricosa) hledali marně, protože tyto druhy tvoří v dospělosti pouze jeden typ láček (rostliny případně vytvářejí jakýsi přechodný typ mezi horními a spodními láčkami).

     Láčky jednotlivých druhů jsou různých tvarů, velikostí a někdy také s různě modifikovanými či redukovanými částmi. Největšími pastmi (co do objemu) se mohou chlubit druhy N. rajah, N. rafflesiana, N. truncata a N. merrilliana (objem 3,5 l, výjimečně až kolem 5 l). Velikost resp. výška konvic bývá až 40 cm (např. N. rafflesiana) nebo dokonce až 50 cm (N. edwardsiana). V takto objemných pastech byly nalezeny kosterní zbytky různých obratlovců a snad právě díky těmto pozorováním dostala celá skupina tzv. hmyzožravých rostlin označení rostliny masožravé.

     Láčky lze považovat za skutečný „žaludek“ láčkovek. Je v nich totiž stále přítomna kyselá, trávicí tekutina, obsahující m. j. trávicí enzymy. V této tekutině pak probíhá rozklad těl kořisti na jednodušší, až anorganické sloučeniny a prvky. Tyto jednodušší, rostlinám přístupné látky, jsou pak pozvolna vstřebávány speciálně ”upravenými” vnitřními stěnami láčky, pokrytými speciálními žlázkami.

     Zvláštnost, pestrost a mnohotvarost, kterou příroda a evoluce „vložila“ do láček, jsou kontrastující s malými, nevýraznými, nevonnými květy. Láčkovky jsou rostliny dvoudomé, t. z. že jedna rostlina tvoří pouze samčí a druhá rostlina pouze samičí květy. Po opylení se na samičích rostlinách tvoří v mnohosemenných tobolkách semena (okolo 4 - 13 mm velká), která jsou různých tvarů a zbarvení, většinou však podlouhlá, vřetenovitá, hnědě, tmavě hnědě až černohnědě zbarvená.

     Rod láčkovka je svým výskytem vázán na oblasti tropických horských mlžných lesů a tropických deštných lesů nížinných i horských poloh indomalajské oblasti - především ostrovy Borneo, Sumatra, Sulawesi, Filipíny, Jáva a Malajský poloostrov. Vyskytují také na Madagaskaru, Seychellských ostrovech, v Indii, na Srí Lance, Nové Guinei, Nové Kaledonii, v Thajsku, Kambodži, Vietnamu a v severní části Austrálie.

     Láčkovky rostou v pásmu tropického deštného lesa, a to od nížin až do vysokohorských oblastí, vyhovuje jim stále vlhké porostní mikroklima. Osídlují nejrůznější typy stanovišť, např. bažinaté biotopy (např. N. bicalcarata, N. rafflesiana), řídce zarostlé svahy kopců, bažinaté pralesní světliny (např. N. ampullaria) a rozvolněné porosty horských mlžných pralesů (např. N. talangensis, N. inermis, N. fusca), nebo rašeliníkové koberce horských deštných lesů (např. N. ovata, N. spectabilis). Druhy vysokohorské jsou chladnomilnější (průměrná denní teplota v oblastech výskytu nepřesahuje 15°C), druhy nížinné rostou v oblastech s teplotou vyšší (průměrná denní teplota 22 - 27°C).

     Dnes je známo okolo sta druhů láčkovek s centrem výskytu v indomalajské oblasti, přičemž dochází stále k objevům a popisům nových, velice zajímavých až bizarních druhů (např. N. aristolochioides, N. jacquelinae, N. jamban) a zdá se, že tento trend bude pokračovat.

Při pěstování láčkovek je nutno dodržet několik důležitých zásad:

1. Světlo - maximální možně osvětlení v létě a v zimě (v zimním období především délka světelné části dne alespoň 12 hodin).

2. Vlhkost - pro pěstování vhodné omezeně větrané akvárium, vitrínka. Vysoká relativní vlhkost vzduchu je nezbytná!

3. Substrát - nejčastěji je používána směs rašeliny, rašeliníku, polystyrénu a molitanu v poměru 1 : 1 : 1 : 1. Je možno použít i jiné substráty, např. s příměsí dubové kůry nebo čistý živý rašeliník.

4. Teplota - horské druhy pěstujeme v zimním období při teplotách kolem 10 - 15 °C, v létě v rozmezí od 20 do 25°C. Důležitým faktorem je pokles teplot mezi dnem a nocí. Nížinné druhy vyžadují v zimě teploty kolem 18 °C a v létě výjimečně snášejí až 30 °C.

5. Zálivka - nejlepší je zalévání dešťovou případně destilovanou vodou. Voda z vodovodní sítě obsahuje větší množství anorganických solí a hlavně chlor a nedoporučuje se stejně jako tvrdá voda studniční. Mlžení rostlin je žádoucí.

6. Hnojení - láčkovky je možno občas přikrmit nebo přihnojit, a to buď hmyzem nebo naředěným univerzálním hnojivem aplikovaným přímo do láček (četnost zhruba 1 x měsíčně).